[Meditační pohádka] 40 korálků

Meditační pohádky

Posaď se a pohodlně se opři. Zavři oči a představ si, že ses ocitla v království. Přesně v takovém, jaké znáš z pohádek a do kterého ses ještě nikdy nepodívala.

Stojíš před královským palácem. Brána je otevřená a ty víš, že můžeš vstoupit. Zatím se ti ale nechce. Prohlížíš si palác a přemýšlíš nad tím, jaký je asi uvnitř. Když si dostatečně prohlédneš kamenné zdi a červené střechy, vejdeš dovnitř.

Projdeš vraty z tepaného železa a ocitneš se na nádvoří. Z něj vede několik dveří přímo do paláce. Tentokrát neváháš a zamíříš šikmo doprava do nejvzdálenějšího rohu. Dveře, které sis vybrala, jsou staré a malé. Přesto tě lákají. Vedou do nejvyšší věže, která je součástí tohoto krásného paláce. Musíš se skrčit, abys jimi prošla. Sotva to uděláš, skoro zakopneš. Hned za dveřmi je schod. Chvíli počkáš, až si tvé oči zvyknou na šero uvnitř věže, a zjistíš, že to není jen jeden schod. Rovnou od dveří stoupá úzké točité schodiště.

Pomalu se po něm vydáš a přidržuješ se stěn. Schody totiž nelemuje žádné zábradlí a ty máš trochu obavy, abys neuklouzla a nespadla.

Kolik těch schodů asi může být? Začneš je počítat. Jedna, dva, tři, čtyři… Stále kráčíš vzhůru a počítáš. Pět, šest, sedm. Najednou se zarazíš. Zdi chodby zdobí překrásné malby. Táhnou se od sedmého schodu výš. Přestáváš počítat, pomalu stoupáš vzhůru a užíváš si tu nádheru. Na zdech jsou kvetoucí stromy, na kterých sedí ptáci, a ty máš pocit, že každou chvíli vzlétnou a uslyšíš jejich zpěv. Následují pestrobarevné květiny pod blankytně modrou oblohou. Pohladíš jednu z nich a přičichneš k ní. Zdá se ti, že opravdu voní.

Stoupáš po schodech výš a najednou spatříš truhlu. Není nijak velká, ale i tak tě na první pohled zaujme. Je ze světle hnědého dřeva a zdobí ji vyřezávané ornamenty. Dojdeš až k ní a sáhneš na ni. Trochu tě zklame, že je také jen namalovaná. Tolik by tě zajímalo, co je uvnitř.

Ale najednou to víš. Tedy ne úplně, ale tušíš, že se to brzy dozvíš. Vzhlédneš a jen pár schodů nad tebou jsou dveře. Zdají se být ještě menší než ty dole. Vezmeš za starou kovovou kliku, která tě zastudí do dlaně, a stiskneš ji.

Dveře se otevřou překvapivě lehce a ty vstupuješ do malého pokojíčku. Oknem do něj proudí světlo. Přivřeš oči, protože po tmavé chodbě tě světlem naplněný pokojík oslňuje. Po chvíli si tvé oči přivyknou a ty je můžeš naplno otevřít.

Sklouzneš pohledem pod okno a usměješ se. Měla jsi pravdu. Pod ním stojí dřevěná truhlička, úplně stejná, jakou jsi viděla namalovanou na chodbě. Poklekneš k ní a dotkneš se jí. Tahle je opravdová. Pomalu pohladíš dřevo. Pak oběma rukama zvedneš víko a nakloníš se nad ni.

Oči se ti rozšíří úžasem. Uvnitř jsou barevné skleněné korálky. Mají různé tvary a velikosti a jak na ně dopadá oknem světlo, blyští se jako opravdové drahokamy.

Začneš je jeden po druhém vyndávat a skládáš je na zem vedle sebe. Každý z nich si vždy pořádně prohlédneš, než jej položíš vedle předchozího. Když skončíš, je jich pěkná řada. Rozhodneš se je spočítat. Při počítání na ně ukazuješ prstem a jemně se každého dotkneš špičkou svého ukazováčku.

Čtyřicet. Korálků je rovných čtyřicet.

Jsou žluté, zelené, modré, temně modré i fialové. Vidíš pár červených a zahlédneš i oranžové. Některé jsou průhledné.

Vezmeš jeden z nich, ten největší. Podržíš ho proti oknu a podíváš se skrze něj. Vše kolem tebe dostane barvu korálku. Stěny pokoje, kamenná podlaha, truhlička i ty sama.

Jaká barva to je?

Podíváš se zpět na řadu korálků. Co s nimi budeš dělat? Zamyslíš se. Vtom si všimneš v truhle ještě něčeho. Sáhneš do ní a vytáhneš stříbrnou sametovou stužku.

Už se nemusíš rozmýšlet. Je ti jasné, co s korálky uděláš. Rychle uvážeš na jednom konci stuhy uzlík a začneš korálky navlékat. Ten, skrze který ses před chvílí dívala po místnosti, dáš doprostřed.

Navlékání ti jde snadno a za chvíli už máš šňůrku plnou. Oba konce k sobě svážeš a korále si dáš na krk. Přistoupíš k zrcadlu, kterého sis předtím vůbec nevšimla. Nebo tam nebylo?

Rozhodneš se nad tím nepřemýšlet. Je tu teď, právě když ho potřebuješ.

Prohlížíš si náhrdelník v zrcadle a kocháš se jeho krásou. Víš, že jsi ho vytvořila sama z korálků, které jsi našla. Nebo z korálků, které ti někdo připravil, abys je našla?

Je jedno, jak to bylo. Náhrdelník je tvůj a ty si jej můžeš odnést s sebou. Můžeš si ho nechat. Můžeš ho někomu půjčit nebo darovat. Nebo můžeš někomu říct o dřevěné truhličce ve věži a nechat jej, aby si vyrobil náhrdelník svůj.

💜

Zaujala vás pohádka? Přečtěte si o tom, jak jsem ji tvořila a pronikněte do tajů mého psaní. Článek o Patronce Meditačních pohádek vám zase prozradí, proč skrze pohádky oslovuji především holčičky.

Pro lepší čtení si pohádku můžete stáhnout a vytisknout.

Zuzana Řebíková
Hraju si se slovy. S jejich barvami a vůněmi. S emocemi, které vyvolávají. Skládám je tak, jak ke mně přicházejí. Mé psaní, tvorba, poselství pro vás >> Více informací o mně si přečtěte tady >>

Články, pohádky, inspirace

do vaší e-mailové schránky

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.