Na mojí straně je domeček, který má pistáciovou barvu, a jsou v něm všechny pistáciový zmrzliny na světě. Na mojí straně je vysoký dům s balkónem kolem dokola. Stojí na něm pán, který rozdává cappuccino všem, co si pro něj přijdou.

Příjezd do Itálie jsme zahájili hrou. Tedy vlastně snídaní na pobřeží Adiže, která po celonoční jízdě autem přišla celkem vhod. Pak už jsme se nechali unášet cestou po italských okreskách a hrou na podporu fantazie a všímavosti si krátili čas.

Na Apeninský poloostrov jsme s dětmi vyrazili letos už po sedmé. Je to zajímavý počet vzhledem k tomu, že mladší dceři je devět a v rámci našich cestovních let jsme měli dva roky pauzu – na stěhování a „na covid“.

Svoboda cestování

Jezdíme zásadně autem. Přináší to volnost ve výběru cesty, svobodu v plánování, v množství věcí, které nutně potřebujeme (zdravím naše nafukovací zvířata) i v tom, kdyby bylo potřeba v nenadálých situacích vše změnit. A to je zrovna s dětmi celkem praktické.

Tento rok jsem si nenadálou situaci otestovala už dopředu. Jednu z dcer potkaly nestandardní zdravotní potíže a tak jsem dva dny před odjezdem ještě nevěděla, jestli vůbec někam pojedeme…

„Kdyžtak vyrazíme o dva dny déle…“ přišel s nápadem můj muž a vnesl do černobílé situace alespoň trochu světla. Nakonec jsem balila v den odjezdu, což byla další zajímavá zkušenost. Zapomněli jsme jen pár věcí, které se nakonec ukázaly jako nedůležité.

Nahoru, nebo dolů?

Třetí rok po sobě jsme zakotvili v regionu Emilia-Romagna. Je to tak akorát, abychom v poklidu dojeli autem, zároveň dále od nejbližších destinací, kam každoročně vyráží spousta Čechů. Nevadí mi turisticky nabité oblasti, ale musí být oněmi turisty převážně Italové.

Vyrážíme většinou pozdě večer a na místo dojíždíme druhý den po poledni. Cesta samozřejmě závisí na množství přestávek, pauz na spánek a také na dopravní situaci.

Region Emilia-Romagna

Buongiorno…

Příjezd do hotelu byl hladký. Mnohem hladší než loni, kdy nám pár dní před odjezdem změnili hotel a my netušili, kde že to vlastně budeme bydlet.

Oba roky jsme si ale užili ubytování, pláže, Italiani a také jídlo. Plnou penzí počínaje a zmrzlinami konče. Na výlety bylo letos opravdu horko a tak mou milovanou Bolognu (hlavní město regionu Emilia-Romagna) odsouváme na podzim – ve dvou. Ještě že platí, že „všechno zlé“ je pro něco dobré.

Ubytovaní jsme byli v letovisku Cervia – část Pinarella. Název „pino“ – borovice odrážel charakter okolí. Mezi pláží a hotelem byl pás borového lesa. který nabízel opravdu krásný relax mimo sluneční paprsky. Ne že bychom ho využívali…

Dětem, s dětmi, pro děti…

Dynamiku naší dovolené udávají děti. Letos se odehrávala hlavně pod vodou. Občas je fakt těžké pohlídat, kde se které dítě potápí, kde se vynoří a jestli už není pod vodou podezřele dlouho. Mám z toho ale fakt radost. Pokud jde o sporty, jsou naše děti opravdu „netabulkový“. A tak jsem ráda, že jsme je dříve, než přišel jejich čas, netlačili do plavání a dalších vodních záležitostí.

Letos se nám to opravdu bohatě vrátilo. Stále se prohlubující jistota v plavání, radost z potápění a podvodního objevování a hlavně vnitřní motivace dětí k vodním radovánkám je ukazatelem toho, že MÁ SMYSL na ně netlačit. Nejen v plavání samozřejmě.

Pinarella di Cervia

Ravenna, Cervia, Atlantico

V rámci našeho týdenního pobytu jsme vyrazili do nedalekého vodního parku Atlantico, kde jsme k mé velké radosti nepotkali jedinou neitalsky mluvící osobu. Italštinu miluju a tak se vždy snažím využít na maximum to, co pobyt v Itálii nabízí – poslouchat i konverzovat.

Jeden den v týdnu park nabízí dětem vstup zdarma – jedno dítě na jednoho platícího dospělého. Doporučuji koupit vstupenky on-line a vyhnout se tak dlouhé frontě jak na vstupenky, tak na lehátka a slunečníky.

Půlden jsme strávili v centru města Cervia. Upřímně, o centrum turistického letoviska mi až tak nešlo, o místní trh ano. A tak zatímco jsem děti s manželem nenápadně vmanévrovala pod pergolu s ledovým čajem, sama jsem si užila chvíli nerušeného nakupování. Domů jsem si přivezla pár módních kousků, které, věřím, v ČR nepotkám. Musím říci, že to je jedna z dalších věcí, kterou Italové fakt umí. Střihy, barvy, materiály… A člověk nemusí kupovat zrovna Pradu.

Cervia

Z centra jsme zajeli opodál do míst, kde se těží sůl. Těžba zde probíhá už více než dva tisíce let a díky tradičním, ryze přírodním postupům se řadí mezi nejlepší soli na světě. Přezdívá se jí „Sale Dolce“ – sladká sůl právě pro své vlastnosti a vysoký podíl prospěšných látek. Je možné podívat se zde na „solná políčka“, kde probíhá zpracování soli ryze přírodním způsobem a taky zakoupit různé druhy soli a výrobků z ní.

Sale dolce di Cervia

Odjezdový den jsme věnovali Ravenně – světovému městu mozaiky, jak jsme zjistili až na místě. Mimo překrásné mozaikové obrazy (hned bych si nějaký domů vybrala) a další doplňky tvořené touto technikou se tu vyskytuje i osm památek zapsaných v UNESCO.  Počasí pro náš návštěvní den bylo přívětivé – celou dobu bylo pod mrakem, i tak jsme si veškeré kostely a mauzolea prohlédli jen z venku. Návštěva tohoto města by vydala na kratší samostatnou dovolenou.

Ravenna

Cesta zpět

Zpáteční cesta je pokaždé jiná než cesta tam. A pokaždé jiná než roky předchozí. Často volíme jízdu mimo dálnici, abychom si užili italských krás až do konce. Má to i svou praktickou stránku – minimalizuje se čekání v kolonách na dálnici, které patří k méně oblíbeným částem našeho cestování. A tak do poslední chvíle nasáváme vůně italského venkova, barvy menších měst i chutě pouličních trattorií.

A jelikož si užíváme volnosti cestování autem, vždy se ještě někde cestou zastavíme…

Luxusní hotel vs. útulný hotel

„Co kdybychom letos zajeli na Gardu?“ pronesla jsem cestou na dovolenou, s pohledem upřeným na směrovku s nápisem Lago di Garda. V minulosti jsme největší italské jezero už navštívili, ale tehdy ještě bez dětí a tuším i bez oddacího listu.

Sehnat ubytování na poslední chvíli, v sezóně a turisticky nabité oblasti, navíc za nějakou „fajn cenu“, bylo téměř nemožné. Naštěstí jen téměř a tak jsme na jednu noc zakotvili v luxusním hotelu kdesi nad jezerem. Luxusní byla především cena, okolí už mi tak nepřišlo. Zdálo se mi na poměry hotelu celkem neudržované.

Na širokých chodbách s kamennými podlahami by se dalo tančit, ale celý hotel působil tak nějak neútulně a nedodělaně. Zastesklo se mi po našem malém útulném hotýlku, ve kterém jsme sice byli nalepení jeden na druhého, ale taky tak nějak pospolu a šťastní.

„Ten hotel je v provozu od letošního května a je postavený celý nový,“ oznámil můj muž a mě spadla brada. Už jsem v něm neviděla tu neútulnost a neudržované okolí, ale naopak zrod něčeho nového, co se teprve ve svém okolí usazuje. Něčí sen, možná také probouzející se investiční příležitost…

Když se ráno zvedl mlžný opar nad jezerem a k snídani podávali božské tramezzini, tak akorát propečené cornetto se šlehačkou a spoustu dalších dobrot, hotel jsem vzala definitivně na milost.

Určitě sem ještě někdy zavítáme. Bez dětí.

Spiazzi

Torri del Benaco

Na zpáteční cestu jsme přibrali ještě jednoho nečekaného parťáka. Zatímco manžel cestoval jeden den s horečkou, o mě se pokoušelo blíže neidentifikovatelné nachlazení, které na poslední den cesty nabralo na intenzitě.

I tak jsme z cesty myslím vytěžili maximum. Druhý den nás čekalo zastavení přímo u jezera v překrásném městečku Torri del Benaco. Prošli jsme uličky naplněné tradičními restauracemi a kavárnami, kamenná podloubí i cestu podél jezera. Smočili nohy na místí oblázkové mini pláži, koupili si Limoncello a příšerně kyselé bonbóny z místních citronů a plnými doušky si užívali to, co je.

Torri del Benaco

Lago di Garda

Už opravdu domů…

Krátce po poledni jsme se vydali na cestu domů. Já byla ráda, že tak nějak funguju a s vděčností se schoulila na sedadlo spolujezdce. Po cestě jsme se ještě zastavili v Bolzanu na brzkou večeři. Já jsem dělala, že nevidím všude přítomné nápisy v němčině a soustředila se na ty italské. Když ale manžel objednal jídlo v němčině, byla jsem ráda, že už nemusím… Mé italské zdroje byly vyčerpány a já se těšila, až vyměním italskou postel za tu českou.

No a co dál?
Uvidíme, kam nás naše italské chutě zavedou příští rok…

Bolzano

Emilia-Romagna, Veneto 2024