[Povídka] Bez Dariny

Pro cestovatele za svými sny…

Pět minut po osmé a mně se nechce vstávat. Natáhnu se směrem k nočnímu stolku a prstem potáhnu po displeji s cílem dopřát si ještě několik sladkých minut. Pevně sevřu oči. Snažím se vybavit si poslední scénu svého snu a skrz ni přivolat další spánek. O čem vlastně byla?

Má kamarádka Darina by v tom měla jasno. S vehementností sobě vlastní by rozcupovala celý můj sen do nejmenších detailů a přišla by s konkrétním návodem, jak mám žít svůj život. Chvíli si pohrávám s myšlenkou zavolat jí. Představa, že by za mě někdo vyřešil všechny mé problémy, je lákavá. Pak si ale uvědomím, že vlastně nevím, o čem sen byl.

Budík neúprosně zazvoní znovu. Rozmrzele otevřu jedno oko a protáhnu se. Náladu mám na bodu mrazu, ale i tak skopnu peřinu a posadím se. Noční směna mi začíná za dvacet minut, a pokud sebou nehodím, přijdu zase pozdě. Šéf dokáže být milý, ale jen do doby, kdy všechno šlape podle něj. Práci nočního recepčního jsem sehnal jen náhodou a nemůžu si dovolit o ni přijít.

Přes den nikdy nespím v pyžamu a tak se zvednu, prohrábnu si vlasy a vyrazím tak, jak jsem.

Cestou ke vchodovým dveřím se zastavím v kuchyni. Do batohu hodím snídani, která by pro většinu normálních lidí byla pozdní večeří, a vyjdu ven.

V polovině schodů mi dojde, že nemám dvě nejcennější věci, bez kterých nikdy nevycházím z domu. Schody zpět beru po dvou, vpadnu do svého pokoje, vytáhnu mobil z nabíječky a zpod peřiny trochu pomačkaný, ale přesto stále krásný – svůj rukopis.

Obě věci přihodím do batohu, ledabyle zavážu tkaničku a přehodím si jej přes rameno.

Hodiny nedalekého kostela mi dají na srozuměnou, že už nemusím chvátat. Svůj pozdní příchod stejně nezachráním. I tak mi svědomí nedovolí zůstat úplně v klidu a spěšně vyjdu z bytu.

Cestou mi zavibruje mobil. Jsem v pokušení nechat ho být, ale vibruje znovu a znovu a tak zalovím v batohu pod dva dny starým chlebem v mikrotenovém sáčku a vyndám jej. Ťuknu na ikonu zmeškaného volání a přede mnou se rozsvítí nápis DARINA. OK, zavolám jí později, až si vzpomenu, co se mi zdálo a přehodím zodpovědnost za svůj život na ni.

S nově nabitým odhodláním vyrazím, když se telefon rozvibruje znovu. Tentokrát na mě svítí jméno mého šéfa.

Začnu si okusovat levý palec, zatímco pravý nerozhodně držím nad displejem. Mohl bych hovor ignorovat a později se vymluvit, že jsem měl hodně práce. Nebo jej rovnou odmítnout se stejným důvodem. Mohl bych ho taky přijmout a předstírat, že už makám.

Než se rozhodnu, vibrování přestane a já s úlevou opět vykročím. Šéfovi zavolám později.

Přisupím do práce a opatrně nakouknu do dveří. Kromě Lenky, znuděně stojící za recepčním pultem, nikoho nevidím.

Zahlédne mě a zamračí se.

Vejdu do místnosti a zářivě se na ni usměju. Evidentně nejsem ve formě, protože na můj úsměv reaguje ještě větším zamračením.

Nechápu ji. Tenhle týden jsem přišel pozdě teprve podruhé a to už je středa. Není přece moje nadřízená, aby soudila mé příchody.

„Hledal tě tu šéf,“ prohodí směrem ke mně a na její tváři se konečně rozlije úsměv.

Teď se zas mračím já. Černobílé hodiny dominující stísněné recepční hale ukazují teprve dvanáct minut po půl deváté. Mé zpoždění je tedy menší než zanedbatelné, přesto za tak krátkou dobu chybím dvěma lidem. Jsem snad nepostradatelný?

„Co chtěl?“ konečně se odvážím vykročit vstříc svým pracovním povinnostem.

Zároveň si vybalím jídlo a společně se svým rukopisem ho vyskládám na recepční pult. K psaní se dostanu později. Až Lenka odejde a v recepci bude klid.

Otočím se a zmáčknu tlačítko na kávovaru. Prostor se zaplní čerstvou vůní kávy. Vezmu kelímek k jednomu ze dvou malých kulatých stolků určených hostům. Posadím se na modré sametové křesílko a natáhnu nohy před sebe. Vzápětí na ně opět vyskočím.

Hned pod hodinami stojí dobře oblečený a evidentně dobře situovaný chlápek. Ruce má založené na hrudi, rozkročené nohy a mírně podmračený výraz.

Kéž by to byl zákazník! Ale ne, je to majitel šesti pražských hotelů včetně toho, ve kterém pracuju – můj šéf.

„Mladý muži,“ začne svým autoritativním basem odrážejícím sebejistotu obchodníka, který se pohybuje v hotelovém byznysu přes padesát let.

Oliver, chce se mi zařvat. Jmenuju se Oliver. Ale to si ten páprda za celý tři roky, co tu pracuju, nedokázal zapamatovat.

Tichým, rozvážným hlasem pokračuje dál. A právě to se mi vůbec nelíbí. Znám ho, když křičí, znám ho, když řve. Ale mluvit rozvážně? Ještě před minutou bych řekl, že ani neví, co to slovo znamená. Možná tedy, že to neví pořád, napadne mě a pousměju se.

„Je to už tvůj šestnáctý pozdní příchod v tomto měsíci,“ jde přímo k věci a ignoruje mé pousmání, přestože si jej musel všimnout.

Překvapeně na něj civím. To už je tolikátého? Deadline pro odevzdání mého rukopisu se blíží a já marním čas tady – v práci, která mě nebaví a nikdy nebavila, i když je zdrojem mé obživy, s šéfem prudícím kvůli pár minutám každý den, přestože by si se vším, co má za sebou a čeho v životě dosáhl, mohl dopřát klidný důchod někde v Karibiku. A s kolegyní, která to nedotáhla dál než na hlavní donašečku.

Ještě před několika minutami jsem měl strach, že mě odsud vyhodí. Ale teď?

Dojdu k recepčnímu pultu a do batohu začnu skládat svoji snídani. Uhladím zohýbané rohy svého rukopisu a přidám jej dovnitř. Před Lenčiným vytřeštěným zrakem si hodím batoh na záda, zasalutuju směrem k šéfíkovi a za naprostého ticha vyjdu ven. Myslím, že telefonát Darině nebude potřeba.

✨

Autorka povídky: Zuzana Řebíková