[Povídka] Konec, nebo začátek?

Miluju otevřené psaní. Takové, které zanechává otázky, prostor pro vlastní fantazii, představy a uvědomění. Vede nás k dotvoření příběhu podle sebe a propojí jej s naším životem.

Následující povídka je možná spíše vyprávěním, které znáte z doslechu, životní zkušeností některé z vás nebo zamyšlením nad životem jako celkem. Ať je pro vás tím, čím býti má…

★

Ležím uprostřed noci s otevřenýma očima a koukám do tmy. Ale nevidím jen tmu. Vidím události posledních hodin, dní a týdnů. Vnímám několik uplynulých měsíců a možná i let.

Před očima mi probleskne narození. Není to mé vlastní narození, je to porod mého dítěte. První a poslední. Nikdy neměl být poslední. Vždycky jsem toužila mít více dětí: malé oddělení mateřské školy, říkali jsme s mým mužem v době, kdy jsme ještě nebyli manželé.

Procházeli jsme se bosi po louce, vodili se za ruce a smáli se. Co z toho ale zbylo? Snad jen ten smích – příliš hlasitý a ironický, na hony vzdálený jiskřivému a šťastnému smíchu z prvních let našeho vztahu.

Tajně jsem toužila po trojčatech a pak ještě po benjamínkovi. Bylo to naším společným tajemstvím. Petr zase chtěl dva párečky, to jen tak pro začátek. A pak – kdo ví? Byli jsme tak mladí, zamilovaní. Nedotčeni zkušenostmi ani životními nezdary. Patřil nám celý svět! A my patřili jemu.

Co se vlastně stalo? Se světem, s námi? S našimi přáními, sny a tužbami?

Petr je dobře situovaný manažer. Ne od začátku. Své místo si vybudoval postupně. Krůček po krůčku stoupal po žebříčku firemní hierarchie až úplně nejvýš.

Výš už je jenom pánbůh, s oblibou říkával s přidrzlým úšklebkem na tváři.

A já žasla. Kde je jeho rozvaha, se kterou vždy našlapoval kolem sebe, kde je vděčnost za každý nový den? Arogance a povýšenost je vystřídaly a pomalu vpluly do každodenních vod našeho vztahu.

Nejdříve jsem si jich nevšimla, stále opojená rozkvetlou loukou, bosými chodidly a sny. Našimi krásnými společnými sny.

Jenže pak nastal zlom. Událost, na kterou si pamatuju do dneška. A já procitla.

Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství a říkala si, jak se to všechno vlastně stalo.

Naše hádka nebrala konce. Bylo v ní řečeno vše, co mělo být. I slova, která si běžně necháváte pro sebe, schováváte je pod polštář a utápíte v proudu slz. Tehdy skončil náš sen o školce vlastních dětí.

Rozhodl se jinak. I jedno dítě se mu zdálo přítěží a já doufala, že třeba po porodu procitne. Vrátí se zpět na začátek našeho vztahu mezi touhy, sny a nebeská přání.

Věděla jsem však, že to není víra. Byl to jen slabý, zoufalý pokus vrátit věci na začátek.

Začátky ale netrvají věčně. Jsou tu a než si je stihnete užít, jsou pryč. Mění se a přecházejí v další – velkorysá přání, nekonečné touhy a živé sny. A než se jich dotknete, změní se zas. A pak znovu.

Porod byl překrásným zážitkem našeho vztahu. Přece jen něčím pohnul a vrátil věci částečně na začátek. Libovala jsem si v tom, i když jsem věděla, že to je jen iluze – není dvojích začátků.

Po pár týdnech se iluze začala rozplývat a já stála opět tváří v tvář aroganci. S malým Petříkem na jedné ruce a celým mým-našim životem na druhé. Pohrávala jsem si s ním, tvořila nové scénáře mého životního příběhu a zvažovala, který z nich si vyberu…

A tak jsem tu. Mžourám do tmy a tělem se mi rozlévá jemný pocit štěstí a vděčnosti. Vděčnosti za svou sílu, rozhodnutí a odvahu „dát věci do pořádku“. Nevzdávat se svých tužeb, jít za svými sny a plnit si svá přání.

Zachytím Petrův spokojený dech vedle sebe. Otočím hlavu a usměju se. Zítra spolu vstupujeme do nové etapy našeho života. Bude začátkem – naším společným, i když trochu jiným, než na úplném začátku.