Stejné místo, stejný kemp. Už popáté. Malá dřevěná chatička, dvě dcery a já. Pak už jen lesy, maliny a borůvky, přírodní koupaliště a velké hřiště pro děti. A také ideální příležitost k zastavení. K cestě blíže k sobě i ke svým dětem.

Jak vypadala naše pátá sezóna?

Když jsem vyrazila s dcerami do kempu poprvé, bylo jim 3 a 5 let. Tehdy jsem ještě řešila problém nočního čůrání a tedy hlavně fakt, jak jít s jednou v noci na záchod a druhou nenechat v chatce samotnou…

Od té doby už udělaly velký krok k samostatnosti a já si kempování s nimi užívám o poznání více.

Vyrazily jsme na šest nocí s vědomím, že si odpočineme (tedy hlavně já) od tíže všedních dní, on-line prostoru a všech těch věcí, co „jsou potřeba“. V chatě uprostřed lesů, s vařením na elektrickém vařiči, který pamatuje minulý režim, a se sociálním zázemím asi 200 m daleko zjistíte, že toho k životu zas tolik nepotřebujete. Aspoň já to tu nacházím a s potěšením se pro toto uvědomění každý rok vracím.

Z plánovaného jednoho deštivého dne jich bylo deštivých trochu více, ale jak říkám, čas tady plyne jinak a naučené potřeby se rozpouštějí kdesi mezi vysokými smrky a nízkým borůvčím.

První dny

První „nutná“ návštěva hřiště a procházka po známém okolí nás postrčí k cestě tam, kde to neznáme. Je to přesně ten moment, kdy si nabíjíte telefon dříve, než baterka klesne pod 20%, protože „co kdyby náhodou“.  A pak to jednou neuděláte a ono to „co kdyby náhodou“ přijde.

Telefon mám vybitý, ale i tak se vydáváme po lesní cestě do míst, kde to neznáme. Držím směr. Náš kemp vnímám po levé straně a až dojdeme tam, kam jdeme, což nevím, kde je, prostě zahneme doleva a dojdeme do kempu.

Můj plán mírně zhatí kukuřičné pole, které se objeví v místě, kde měl být les vedoucí ke kempu.

„Holky, asi jdeme blbě,“ pronesu směrem k dcerám a zamyslím se nad ironií vybitého telefonu.  Zrovna dnes.

„No, tak můžeme jít zpátky, když se nám bude chtít,“ navrhuje mladší Deniska. Shodujeme se na tom, že se nám nechce. Ušly jsme už celkem kus cesty a všechny nás láká to tu prozkoumat.

Mezitím mi starší Simonka vysvětluje, kde podle ní jsme. Chvilku diskutujeme a já beru do ruky klacík a trpělivě jí do písku na cestě kreslím jakousi mapu ~ kudy jsme šly, kde jsme teď a kde je, tedy měl by být, kemp.

Ona mě se stejnou trpělivostí sleduje, a když domluvím a zeptám se, jestli tomu rozumí, odpoví s ještě větší trpělivostí, že ano, ale že jsme někde úplně jinde.

Znejistím. Fakt, že do mé teorie háže vidle ono kukuřičné pole, je nepopiratelný.

„Kde tedy podle tebe jsme?“ ptám se opatrně. Myslím na svůj vybitý telefon a na to, že pár ťuknutí do navigace by mi objasnilo naši polohu. Na to, že zjišťuji od své devítileté dcery, kde že jsme se to ztratily, raději nemyslím. Tedy, snažím se dělat, že na to nemyslím.

Sdělí mi svou teorii a já se rozhodnu dát na ni. Popravdě, nemám moc na výběr. Po pár desítkách metrů potkáváme paní venčící psa a já se s úlevou ptám na cestu. Těší mě, že potvrdí dceřin směr a jdeme zase spokojeně dál. Kráčíme dalších asi dvacet minut, děti spokojené, ale já opět znejistím. „Nic se neděje.“ Les stále nepoznávám, kemp v nedohlednu. Naštěstí doháníme dvě starší paní a já se opět ptám na cestu. Pro jistotu. Opět se potvrdí Simončina teorie a po nějaké, podle mě celkem dlouhé době, se najednou ocitáme na známém místě.

Uff. Tak to bychom měly.

Večer volám manželovi. Vyprávím mu o našem malém dobrodružství i o tom, jak skvělý orientační smysl naše dcera má. „Vím, to má po mně,“ řekne jen. Fajn, ale schopnost zeptat se na cestu má zase po mně. Tedy bude mít. Tuším. 🙂

Máme se… ale jo, parádně

Víkend nám zpestří manželova návštěva. Rozhodí absolutně systém, který jsme si už zajely, a přeruší naše holčičí propojení. Ale co se dá dělat. Děti už se tatínka nemůžou dočkat a i já se na Míru těším.  Dopřávám jim společný prostor a sobě zase nerušený čas nad knihou. Užijeme si rodinný výlet i bramborový guláš, který nám manžel přivezl.

Další den se loučíme a já s dětmi vyrážím do lesa na borůvky. Máme v plánu připravit si k snídani nepečený dezert právě za využití borůvek. Na jeho božskou chuť si ale ještě musíme počkat. Nedělní podvečer nám totiž zpestří dceřino bolení ouška.

Nejdříve mu nevěnuji pozornost. Znáte to, děti… každou chvíli něco bolí, píchá nebo se někde udělá pupínek. Ale když Deniska začne poplakávat, nemůžu tomu nevěnovat pozornost.

Zamýšlím se nad možnostmi. Jakou bychom využily pohotovost, kdyby bylo potřeba? Nějakou poblíž, kde to neznáme, nebo raději jet hodinu do Plzně, kde to „známe“? Zároveň mi hlavou probleskne nápis z recepce kempu, který sděluje, že od půlnoci do šesti ráno je kemp uzavřený pro vjezd. Takže zřejmě i pro výjezd – což je určitě bezpečné, ale v případě nutnosti noční návštěvy pohotovosti, také dost nepraktické.

Musela bych snad tohle domluvit nějak dopředu? Představím si, jak vysvětluju, že možná budeme potřebovat jet po půlnoci na pohotovost, ale vlastně je dost možný, že nebudeme potřebovat jet nikam… Musím se smát. Zastavuju myšlenky, než stihnou vytvořit nějakou katastrofu. Ne, nikdy jsme problém s uchem neměly, nebudeme ho mít ani teď.

Probírám se událostmi dne. Co nechtěla slyšet? Nebo naopak ~ co by slyšet potřebovala? Trochu se pohádaly se ségrou, odjel manžel a já odmítla přečíst jí během dne pohádku. Ještě pár drobností mě napadá, ale nic, co by se zdálo jakkoli významné.

Sedáme si, tulíme se.  Mluvím k bolavému oušku, ptám se, co potřebuje, co mu vadí. Čteme odloženou pohádku a vysvětluju, proč se někdy hádáme i s těmi, které milujeme. Hrajeme kvarteto a během hry pozoruju zlepšení. Neptám se, jen hraju a nasávám její uvolnění, radost ze hry a smích.

Vím, že ještě nemáme vyhráno. Noc rozhodne, ale jsme na dobré cestě.

Druhý den ráno je ještě ucho zalehlé. Ale od dopoledne už bez problémů. Ještě pár dní mu věnujeme pozornost, povídáme si s ním a ptáme se, co potřebuje. Ptám se, co dcerka potřebuje.

Prodloužení

Další dny už plynou v relativním klidu. Nebloudíme, i když se vydáváme na nová místa a nikoho nic nebolí. Chladnější dny se začínají měnit v příjemně prosluněné a já se rozhodnu pobyt si ještě prodloužit, bude-li volno. Ale už dopředu tuším, že bude. Přikupuju tedy další dvě noci. Lovím poslední hotové peníze. V kempu neberou karty, v obci není bankomat a vzít auto a jet do „civilizace“ se mi ani trochu nechce. Naštěstí vše vychází tak, jak má a my si následující dny užíváme bez mikin a bund.

„Tedy, to je horko,“ říkám při jedné z pozdních snídaní na verandě naší chatičky. Taje nám čokoláda na perníku, kterou jsme si koupily v místním obchodě, takže horko fakt je.

„Mami, tobě je buď zima, nebo horko,“ ozve se Deniska. „Je ti taky někdy akorát?“ Směju se a dodávám, že akorát mi bylo před tím, než mi začalo být horko.

Horko, nebo zima. Déšť, nebo sluníčko. Vždy tu zažíváme všechny rozmary počasí a velkou chuť se sem zase příště vrátit.

Jaká asi bude naše další sezóna?

„Bude se vám sem se mnou ještě příště chtít jet?“ ptám se dětí. Napůl v legraci a napůl s napětím, co odpoví.

„No jasně a potom zas!“ odpovídají a já v jejich hlasech necítím ani náznak ironie. Jen radost ze společně tráveného času a nadšení pro další dobrodružství. A vím, že dokud budou chtít se mnou takto jezdit, budu i já chtít s nimi být…

V tom překrásném hlubokém borůvkovo-lesním propojení.