Říjen je mým vzpomínkovým. Každý rok vzpomínám, rekapituluju, kalkuluju a taky se dojímám. Letos je to už jedenáct let, kdy jsem nastoupila na loď jménem MATEŘSTVÍ a vyplula neznámo kam.

Sedím na terase a rozhlížím se po okolní krajině, zatím ještě podzimem zcela nedotčené. Dlaně mi zahřívá hrnek s čajem a já vítám první vzpomínku.

„Počkej, až budeš mít děti, to kafe začneš pít,“ řekla mi kamarádka, v té době už dvojnásobná maminka, když jsem na návštěvě opět trvala na čaji.

„No tak jestli jsi kafe nezačala pít s dětma, tak to už nezačneš,“ prohlásila o několik let později.

Měla pravdu. Nezačala jsem.

Možná bych ale někdy uvítala kofeinového společníka – při probdělých nocích, zoufalstvích a sebe-pochybách v prvních měsících, možná i letech na lodi mateřství.

Přestože jsem na ní neplula sama, sama jsem si často připadala. Osamocená a ztracená ve všech těch nových povinnostech, názorech a radách ostatních a odpovědnosti. Odpovědnosti za to křehké, miniaturní stvoření, bytost, o které jsem tehdy ještě netušila, co všechno mi přinese. Co nám přinese.

Láska k dítěti, k manželovi, k sobě…

Těhotenství i porod proběhly hladce, přesto byly plné komplikací. Zdravotní specifika mé osoby přiměla některé lidi provázející mě těhotenstvím pochybovat. O mně, o dítěti, o těhotenství i porodu. A já těmto pochybám často podléhala.

I tak jsme se po několika náročných měsících těšili z pomačkaného obličejíku pevně uvázaného v bílé zavinovačce.

Měsíce plynuly, život byl jako na houpačce. Dole byly pochyby, probdělé noci a otazníky kolem všeho, co jsme jako rodiče dělali. Nahoře byla radost, nadšení, něha, uvědomění, že vše děláme tak, jak nejlépe dokážeme i nový, dosud nepoznaný druh lásky. Lásky k dítěti.

Knihy, nebo knihy?

Usrknu čaje, usměju se a zavřu oči. Nasaju tu lásku a nechám ji prostoupit celým svým tělem a vystrnadit podzimní chlad, který mě navzdory teplému nápoji obklopil.

A už se zpod zavřených víček dere další vzpomínka…

Kupa knížek rozložených po zemi a smích. Dvě vřískající děti (možná si jen hrály?), jedno spící miminko a druhé čekající na svůj příchod na svět. S kamarádkou čteme tituly „zaručených“ výchovných knížek a snažíme se přijít na to, jak na to.

Zatímco ona se na příchod druhého dítka teprve chystá, já už jsem do těchto vod vplula před několika měsíci. Energii a chuť do života mi to ale neubírá. Smějeme se a diskutujeme, která výchovná metoda bude ta pravá, fungující právě na naše dítě. Tehdy jsme ještě netušily, že žádná kniha nepomůže…

Teď se nad tím usmívám a s láskou vzpomínám na všechny ty výchovné iluze, rodinné vzorce i snahy napodobovat ostatní.

Mizející iluze

„Vidíš, to máš za to. První dítě jsi měla takový hodný, tak to druhý ti to vrátí i s úroky,“ prohlásila má tehdejší kamarádka. Mladší, v té době asi roční dcera vyfikla parádní vztekací scénu a já, zpocená až za ušima, jsem se snažila uklidnit ji, uklidnit sebe a zároveň zachovat dekorum. Nedařilo se mi ani jedno.

Období vzdoru přece začíná až kolem tří let, psaly v chytrých knihách a „musí se přežít“.  Ale pokud u nás začne už teď, tak to rozhodně nepřežiju!

Přežila jsem?

Přežila. Přestože jsem se tehdy z návštěvy vrátila jako spráskanej pes, chtěla jsem tomu přijít na kloub. Proč u starší dcery ne a u mladší ano? Vychovávám je přece obě stejně. Nebo ne?

Zpětně si říkám, že možná právě tato scéna mladší dcery a poznámka mé tehdejší kamarádky mě přiměla k tomu, začít na své děti, výchovu i sebe pohlížet jinak.

Co vyhovuje nám a našim dětem, naší rodině, se nedočteme v žádné knížce, na internetu, ani nezjistíme následováním rad a příkladu někoho jiného.

Od té doby jsem se inspirovala v okolí, ale hledala v sobě, vyslechla rady, ale propouštěla do nich svou esenci, četla a diskutovala, ale měla na paměti sebe a svou rodinu.

Odstartovala jsem tím nekonečnou a nekončící cestu sebepoznání a má loď mateřství nabrala úplně nový směr. Už neplula do neznáma, ale do vod, kam jsem ji sama směrovala.

Pohádková plavba

S dětmi přišla slova, hodně slov. Najednou jsem zjišťovala, že mluvím na dítě, i když spí, hraje si ve vedlejší místnosti nebo dokonce není doma. Slova jsem vždy milovala, mluvená i psaná, a tak společně s dětmi vstoupila do mého života i slova pohádková.

Bouchá dětské šampáňo. Bublinky pomalu stékají po vazbě mé první knihy. Je jeden z vlídných srpnových dní. Sluníčko nepálí, ale příjemně hřeje. Vedle mě stojí dcerky v roztomilých puntíkovaných sukýnkách a také můj muž – podpora i opora v roztřesených chvílích. Dnes je můj den. Křtím svou první pohádkovou knihu.

Ve stínu stromů, s mikrofonem i bez něj, s vděčností a díky čtu pohádková slova, píši věnování a podepisuji se. Rozhlížím se po lidech, kteří si mě přišli poslechnout, podpořit mě i oslavit se mnou tuto mimořádnou událost. S odstupem času vydávám svou druhou knihu a pak…

Potřesu hlavou a zachvěji se. Podzim sice ještě nevstoupil do krajiny, nebarví listy ani je neshazuje ze stromů, ale ve vzduchu už je cítit. Nakouknu do prázdného hrnečku a odložím jej vedle sebe na stolek. Natáhnu se po dece a zabalím se do ní.

Ještě se mi nechce do tepla našeho domova a tak přivolávám další vzpomínku…

Náš domov je už druhým domovem našich dětí. První jsme opouštěli ne zcela dobrovolně, neplánovaně, zato nutně.

Vysvětlit tehdy dětem, že stěhovat se znamená vzít si s sebou hračky, postýlky, ale Krtečka nalepeného na zdi ne, nepatřilo k té jednodušší části rodičovství.

Stěhování ale přineslo do našeho života svěží vítr a změny ve více oblastech. I v těch, kde jsme o ně původně vůbec nestáli. Se změnou místa změnilo se zcela i mé psaní, vnímání sebe, dětí, výchovy i života jako takového.

Změny to nebyly vždy příjemné, ale nutné a přinesly s sebou i zrod nového pohádkového projektu – Meditační pohádky. Zpětně za to děkuji, i když vím, jak náročné období změn to pro všechny bylo.

Plavba pokračuje…

Pohádky a příběhy mě provázejí celým mateřstvím. Mění se a vyvíjí stejně tak, jak se mění a vyvíjí mé děti, můj pohled na ně i na sebe a jak pronikám hlouběji a hlouběji do podstaty a propojení mezi rodiči a dětmi.

Děkuji svým dcerám za otevření očí v mnoha oblastech, za možnost dostávat se skrze ně blíže k sobě, ke svému dětství, niterným obavám a pochybám.

A speciálně děkuji mé první dceři za to, že je první. A že na tu neprobádanou cestu mého mateřství nastoupila a jako první mě ji učí poznávat.

Ještě naposledy zavírám oči. Teď už se opravdu chvěji zimou, ale ještě nechci odejít. Ještě není čas…

Vidím jejich rozzářené oči, vědoucí úsměv vždy když pochopím, překonám, vyřeším… Cítím teplo a opravdovost jejich objetí, bezprostřední přítomnost a bezpodmínečnou lásku.

Mé děti jsou cestou mého sebepoznání.
Vaše děti jsou tou vaší.
Následujte ji.