… a pak se ohlédneš a vidíš jej. Uvolněné, zářící. Oči doširoka otevřené a řeč těla prozrazující, že se snad hned s další vteřinou roztančí.

A ono se opravdu roztančí. Točí se dokolečka s rukama rozpřaženýma, pak je zvedne prudce nahoru, směrem k nebi, a divoce pohupuje boky.  Směje se, řehtá a volá na tebe, aby sis šla zatančit s ním. Na tu němou hudbu, kterou slyší jen ono. A ty, přidáš-li se…

Kolik důvěry?

Kolik důvěry je v našich dětech? K životu, k nám i k nim samotným. Kolik radosti, spontánnosti a sebedůvěry, která ještě nestihla vyprchat.

Kolik lásky a neomezené víry?

Důvěrou nám dávají najevo, že nás chápou, berou. Věří v naše schopnosti, dobré úmysly, v naši lásku a moc být jim bezpečným přístavem.

Jsme jejich světlem, které jim ukazuje cestu, když zabloudí. Svítíme na jejich první krůčky v životě, jejich pády i odřená kolena. Svítíme ve tmě i světle, v nouzi i radosti, v celém jejich životě, který je tím nejdelším, co znají.

S důvěrou k nám kráčí v slzách i smíchu, s prvními neúspěchy i pocity naprosté výhry. Jdou k nám s nadějí, že vše se v dobré obrátí i s obavou, že vše jednou skončí.

Běží k nám s žádostí o pomoc, radu, názor, ale i s nadšením, aby pomoc, radu nebo názor dopřály nám.

Naše děti

Otáčejí se k nám s otázkou v očích, když něčemu nerozumí i se slovy proudícími z jejich rtů, když pochopily.

Sdělují zážitky, přání, představy, které v jejich podání nabývají jiné podoby, než jakou bychom my dokázali vymyslet.

Vyprávějí s živou fantazií, barevnou představivostí a vše si dokáží vizualizovat do těch nejmenších detailů.

Jak to jen dělají?

Jak dokáží být plné bezprostřednosti a tvořivosti, bezpodmínečné lásky, neočekávaných možností i očekávaných změn a absolutní hluboké důvěry.

A jak my dokážeme tuto důvěru neuzavřít?