Hranice nás oddělují. Odstřihují nás od sebe, od svých dětí, od své podstaty. Tvoří zábrany být sama sebou a naplno se projevit. Vzdalují nás od našich dětí, oddělují od celku. Přesto to velká část z nás dělá.

Vystavujeme si hranice mezi sebou a svými dětmi. Dobrovolně se tak od nich oddělujeme.

Proč to děláme?

Po narození dítěte nastává v našem životě zásadní změna. A to nejen ta vnější, kdy je nás o jednoho více a my musíme dělat vše pro to, abychom udržely toho tvorečka „při životě“.

Jde zejména o změnu vnitřní.

Nedostatek času na sebe, vnitřní podrážděnost, kterou se snažíme maskovat vnější láskou – přece jej musíme milovat, ne?

Popření toho, jak se doopravdy cítíme a co skutečně potřebujeme, vede k vytvoření řady vnitřních hranic. A ty nás pak oddělují od našich dětí:

1. Brání nám užívat si čas s nimi naplno – místo toho jen čekáme na „až“. Až přestanou, až půjdou spát, až se naučí to a to. Až vyrostou.
2. Způsobují, že fungujeme odděleně. Nejsme s dětmi v harmonii, nejsme v jednotě. Snadno pak mezi námi a našimi dětmi vznikají dohady, nedorozumění a neochota vyjít si vstříc.
3. Nutí nás více se obracet ven. Věříme, že „ostatní ví více než my“ – více o našem dítěti, i více o nás samotných. Což vede k pochybnostem o nás, jako maminkách a nadále se prohlubuje naše oddělení od dětí.
4. Brzdí naše mateřské instinkty, naši intuici. A blokuje energii, která mezi námi a našimi dětmi přirozeně proudí. A to v jakémkoli věku dítěte.

Vnitřní oddělení se od dětí může také vést k myšlenkám, že své dítě v určité fázi jeho života ztrácíme. Máme nepříjemné pocity z toho, že roste a už nás tolik nepotřebuje.

Jak zbořit hranice mezi sebou a svým dítětem a více se tak k němu přiblížit?

Za sebe můžu říct, že to je dlouhodobá a nejspíš i nikdy nekončící práce, ale překrásná! Cesta k sobě skrze své děti, propojení, které s nimi můžeme cítit a prožívat, je za mě nejkrásnější poznávání a objevování vůbec.

Vše samozřejmě ve velké míře souvisí s tím, jaký máme vztah samy k sobě a také, jak velké a pevné hranice jsme si vůči svým dětem stihly vystavět.

Začněte dnes s tím, že si vyberete jednu hranici, kterou jste vůči svému dítěti nebo dětem vystavila. Takovou, která vás vzájemně odděluje a brání vašim společným prožitkům. Vaše intuice vás navede správným směrem.

Odpovězte si:

• V jaké oblasti se svému dítěti nejvíce vzdaluji?
• Co brání tomu, abych si čas se svým dítětem opravdu užila? A jak by pro mě takové prožívání mělo vypadat?
• Proč si nikdy neužiji čas o samotě, z jakého důvodu mám výčitky? Co si vyčítám, nebo dokonce proč cítím vinu?
• Proč mi mé dítě nedopřeje čas, který potřebuji pro sebe? (Tady je to do určité míry ovlivněno věkem dítěte, ale dá se částečně pracovat i s malými dětmi = tedy se sebou právě tím, že se od dítěte nebudete vnitřně separovat.)

Každá otázka, která vám pomůže blíže definovat to, co vám vadí, je malým vítězstvím. Nasměruje vás k hranicím (blokům), které, ač vytvořené v dobré míře, způsobují, že se svým dětem vzdalujeme.

Jak si takovou hranici můžete představit?

Můžete si ji představit jako blok, který vás limituje v prožívání společných chvil. Nebo jako pocitovou zeď, přes kterou je obtížné se k dítěti dostat a:

obejmout jej a objetí vnímat všemi buňkami svého těla, smát se s ním a cítit, jak smích probublává celou vaší bytostí, poslouchat jej a vnímat nejen slova, ale cítit, co vám opravdu říká. I to, co zrovna neříká.

Jsou to limity, které brání propojit vaše srdce se srdcem vašeho dítěte.

Odpovězte si dnes na jednu nebo dvě otázky a nechte se nasměrovat k hranici, která vás odděluje. Ukažte na ni, pojmenujte ji. A pak ji vědomě a s láskou zbořte.