Narodí se nám děti a my se změníme. Jsme najednou mnohem zodpovědnější, rozhodnější. Ale někdy také vystrašené a nejisté.

Pochybujeme o sobě, o svém partnerovi a někdy i o dítěti. Chceme být dokonalé. Zvládat vše tak, jak jsme si nalajnovaly, nebo ještě lépe – jak nám nalajnovali druzí.

A tak jdeme životem, rodičovstvím i výchovou. Vše, co nezvládáme, zametáme pod koberec a zároveň ukládáme hluboko v sobě. Hádáme se jen za zavřenými dveřmi, nebo když dítě usne, mluvíme před dítětem ve větách, kterým „nerozumí“, smýšlíme o sobě neuctivě a občas si i v duchu nadáváme. Nebo nahlas.

Omlouváme před sebou slova prarodičů i výroky učitelů. I když s nimi za mák nesouzníme, nevymezíme se vůči nim. A myslíme si, že „dospělácké věci“ není potřeba dětem vysvětlovat, protože stejně neví, o co jde.

Kolik z výše uvedeného pro vás platí?

Co vše dítě vnímá?

Odpověď je jednoduchá: vnímá vše. Vyřčené i nevyřčené, šeptané i zmíněné nahlas. To, co se děje přímo před ním i za zavřenými dveřmi.

Slyší rodiče, dohady mezi kamarády i názory prarodičů. Vnímá to, co je řečeno nahlas i to, co se míhá v našem podvědomí. Nasává naše názory a postoje i zkušenosti, které jsme získali jako děti.

Jaké jsou reakce dětí na to, co slyší?

Vnější projevy našich dětí jen odráží prostředí kolem nich i naše vnitřní nastavení.

Nemoci dětí jsou odrazem toho, co se odehrává v nás, rodičích. Co si nosíme v sobě, ale i jak reagujeme na své okolí, což je opět odrazem našeho vnitřního nastavení.

Jak děti stárnou, promítají se do jejich vnímání i další skutečnosti ~ školní prostředí, kamarádi, širší rodina… Ale pořád, zhruba do 12 let, jsme my tím, kdo utváří jejich život.

Na druhou stranu bychom měli mít na paměti, že nemůžeme své dítě držet odtržené od veškerého dění kolem. Dobře chápané a zpracované informace z jeho okolí jsou zdrojem jeho dalšího vnímání a jednání. Tedy pokud mu náležitě vysvětlíme to „dobré“ i to „špatné“, co se kolem něj odehrává, dá mu to sílu i směr ve vlastním řešení až se do podobných situací dostane samo za sebe.

Jinými slovy:
Nezáleží až tolik na tom, co slyší, ale jak to chápe a jak si to dokáže vyložit pro svůj další život.

Neznamená tedy, že bychom se nemohli pohádat s partnerem nebo partnerkou, pobrečet si i před svým dítětem, zapochybovat o sobě nebo jej vystavit rozdílným názorům ostatních. Naopak. 😉

„My se před dětmi nehádáme“

Součástí našich životů je různorodost, krásné dny i ty špatné, dobrá nálada i smutek, hádky i usmiřování, vnitřní rozkvět i pochyby o sobě.

A je jen na nás, abychom svým dětem ukázali rozmanitost života a to, jak s ní zacházet.

1. Nechali je zažít hádku i usmíření a vysvětlili jim, proč i lidé, kteří se milují, se někdy neshodnou.
2. Neskrývali před nimi naše špatné dny, nálady a chmury, potom je ani ony nebudou skrývat před námi. A zároveň jim ukázali, v čem nám mohou být nápomocné, co si z nich vzít a jaký postoj k nim zaujmout.
3. Nebránili jim zažít názory a postoje ostatních, ale zároveň je naučili ustát si svou pravdu v situacích, kde vnímáme, že to tak má být.
4. Nechali je být součástí našich životů v jejich proměnlivé kráse, aby i ony se změnami ve svých životech dokázaly být.

Ale jak na to?

Co můžeme pro své děti udělat?

1. Být samy sebou

Ve své nedokonalosti. V tom, co neumíme, čeho se bojíme a co se nám nedaří. Jen tak nevznikne rozpor mezi tím, co vidí, slyší a vnímají. Ale zároveň si být vědomé i toho, v čem jsme dobré, co se nám daří a v čem je naše jedinečnost. Děti to vidí častěji lépe než my samy.

2. Mluvit s nimi

O tom, co vidí, slyší, vnímají. O tom, co milujeme, ale i o tom, co nám vadí. Dokáží tak porozumět i méně příjemným věcem ze svého okolí a nebudou si jejich nepochopení uzavírat do sebe a promítat jej do neklidu, vzteku nebo nemocí.

3. Být citliví k tomu, co se v nich odehrává

… i když to třeba není na první pohled patrné. Naslouchat řeči jejich těla, výrazům v jejich tváři i náhlým změnám v jejich chování. Dát na svou intuici a důvěřovat svému propojení s nimi.

Co když už je pozdě?

Není!
Na to, abychom změnili přístup ke svému dítěti i sami k sobě, není nikdy pozdě.
Malá změna v komunikaci, pravda a upřímnost dokáží zázraky.

Mějme se rády! A i se svými nedokonalostmi a slabými stránkami buďme inspirací sobě i svému dítěti.

Pro posílení vaší mateřské role, sebevědomí a intuice doporučuji meditaci „Já, maminka“.

Provede vás skrze početí, porod, šestinedělí až do současnosti – do současného věku vašeho dítěte.  Pomůže vám lépe se ukotvit v roli maminky a přijmout své dítě takové, jaké je. Zároveň pomáhá zpracovat vyostřené situace mezi vámi. V období klidu a harmonického vztahu s vaším dítětem tento stav ještě podpoří, prohloubí a umožní hlubší napojení se na dítě.

Potřebujete-li pomoci s komunikací s vaším dítětem, nevíte, co vám sděluje svým neklidem, roztržitostí, pláčem, hněvem… Poslechněte si meditaci „Co potřebuje tvé dítě?“ a nalezněte odpovědi, které toužíte znát.

Meditace vám umožní napojit se na své dítě na hlubší úrovni a zjistit, co právě teď potřebuje. Zároveň prohlubuje vzájemnou důvěru, respekt i jedinečnost každého z vás.