Meravigliosa Italia! Nebo ne?

Meditační pohádky

Čtvrtou noc pořádně nespím. Vlastně pátou, když počítám i cestu sem, do Itálie. Budí mě prožitý stres z první italské noci, převalování dcer a také výčitky. I když vlastně přesně nevím z čeho…

Na dovolenou do Itálie jsem se fakt těšila. Nejen kvůli volnu, sluníčku, moři a hradu z písku, který jsem se chystala s dětmi postavit, ale také kvůli italštině. Učím se ji s přestávkami už hezkou řádku let a po covidové pauze jsem se nemohla dočkat, až si popovídám v reálu.

To jsem ovšem netušila, že první příležitost, kdy ji použiju (nepočítám-li check-in v hotelu), bude shánění telefonního čísla na italskou pohotovost.

Itálie s dětmi popáté

Cesta autem proběhla bez problémů. S dcerami jezdíme už odmalička. Vždycky větší část cesty prospaly a zbytek jsme vyplnili pohádkami, různými hrami a povídáním. Letos to nebylo jiné.

Usměvavé tváře na první italské zastávce na snídani slibovaly, že nás čeká pohodová dovolená.

Po příjezdu krátce po poledni jsme se ubytovali, a zatímco manžel si šel po dlouhém řízení zdřímnout, my jsme vyrazily na průzkum okolí.

Meditační pohádky

Idylku prvního italského podvečera rozvíří únava mladší dcerky a také teplota, kterou odhaduji na začínající horečku. Teploměr jsme s sebou nepřibalili a tak mi nezbývá než se spolehnout na svůj odhad. Balím ji do chladivého ručníku a ukládám ke spánku. Nejspíše půjde o únavu z cesty i horka a ráno bude zase fit.

V časných ranních hodinách nás budí dcerčin pláč. Tělo jí celé hoří a není možné ji uklidnit. Měním zábal, ale už dopředu vím, že tohle nebude jen tak. Nemáme teploměr, ani léky… od doby, kdy odrostly batolecímu věku, vozím jen minimální lékárničku s tím, že případně dokoupíme, co bude potřeba. Jenže nakupovat v neděli ve čtyři ráno dost dobře nejde. 🙈

„Tohle bude na pohotovost“, pronáším směrem k mému muži a zároveň sleduji paniku odrážející se v očích mé starší dcery. Svoji paniku.

Beru slovník, telefon a pádím dolů do recepce. Mají vůbec nějakou noční službu?

Z terasy už zavřeného hotelového baru ke mně kráčí Ital. Ještě než stačím rozeznat, jde-li o zaměstnance nebo hosta, už na něj sypu, co potřebuji. Tedy, spíše koktám a snažím se zachytit vzdalující se italská slovíčka. Po chvíli snahy přecházím do angličtiny, ve které si jsem přece jen jistější. V krizových situacích rozhodně, jak mám právě možnost zjistit. Angličtina úplně není doménou mého domnělého zachránce, ale nakonec se italsko-anglicky domluvíme a já získávám informace, které potřebuji – telefonní číslo a přesnou adresu hotelu.

Rozvibruje se mi telefon. Volá manžel s tím, že dcera přestala plakat a vypadá, že bude v pořádku. Poděkuji zaměstnanci hotelu, vysvětlím situaci a letím zase nahoru. Plakat sice přestala, ale zábal jí horečku nesnížil ani o kousek a její reakce se mi za mák nelíbí.

„Ten zábal zabere, usne a do rána bude v pořádku,“ snaží se mě uklidnit manžel.

„Ty bys tedy nevolal?“ ptám se jej.

„Nevolal.“

Představa italské sanitky a kapaček se mi ani trochu nelíbí, ale zase obava z toho, že by mohla být přehřátá a dehydratovaná, je opravdu velká.

Zavírám oči a zhluboka se nadechuji. Snažím se udržet paniku dál, dál od svého těla. Vnímám ji jako šedočernou mlhu, momentálně asi metr ode mě. „Volat, nebo nevolat?“ ptám se do prosvětleného prostoru, který se mi povedlo utvořit uprostřed. „Volat,“ zní odpověď.

„Zavolám tam,“ otvírám oči a beru do ruky telefon.

„Našel jsem to číslo ke svatému Jiří,“ odpoví manžel.

Matně si uvědomuji, že jsem někdy zmiňovala možnost zavolat na plzeňskou dětskou pohotovost pro radu.

„OK, dej mi ho.“

Místo italského telefonního čísla vyťukávám to české. Tělem mi vibruje očekávání a taky trochu obava, jestli nedostanu vynadáno, že jezdím do zahraničí bez teploměru.

Nikdo mi samozřejmě nenadává a mně se dostává uklidnění, vysvětlení, o co všechno může jít a že není potřeba panikařit a volat pohotovost. Dostávám informaci o přesné dávce léku pro dospělé, který dceři vzhledem k jejímu věku a váze můžeme dát, a který naštěstí máme, a také doporučení sehnat si teploměr.

Po podání léku dcerka brzy usíná a já až do rána kontroluji, jak na tom je.  V lékárně hned po otevíračce kupuji teploměr a sirup na horečku pro děti. Ještě nemáme vyhráno, ale vše je na dobré cestě.

Meditační pohádky

Dvojitý stres na jedné dovolené

Odpoledne vyrážím se starší dcerou na pláž, zatímco manžel zůstává s mladší na pokoji. Snažím se zklidnit a zachovat dojem „normální“ dovolené. Aspoň pro ni.

Povídáme si o nočních událostech a o tom, proč jsou podobné situace náročnější v zahraničí, než doma. Je mi jasné, že můj stres se na ni podepsal a je potřeba si o tom promluvit. Vysvětluji jí své reakce, úvahy i konkrétní kroky. Povídáme si dlouho, dokud nezaznamenám, že se nejistota rozpouští a odplavuje pryč z jejího těla.

V té době ještě netušíme, že ji čeká něco podobného.

Další den se mladší dcerka cítí o poznání lépe. Vydáváme se na omezenou dobu ven a v rámci možností si užijeme krásný den.

Večer je vše zpět, ale u druhé dcery. Nejprve únava, teplota, kterou se snažím řešit zábalem, ale i přes něj má do hodiny přes 39°. Žasnu nad rychlostí, s jakou šla její teplota nahoru, a neváhám s podáním sirupu. Tentokrát vše zvládneme bez větších dramat, ale i tak…

Mám pocit, že hlavní náplní naší dovolené je: „jak se míjet s manželem, abychom vyšli vstříc potřebám našich dcer.“ A není to jen pocit, je to prostě fakt.

Konec, rozhoduji se

Čtvrtou noc pobytu se budím v půl třetí a už nemůžu usnout. Hlavou mi víří zážitky uplynulých dní, blíže neidentifikovatelné výčitky a stres, kterého se nemůžu zbavit. A který mi nenechá spát.

Mohla jsem snad něco udělat jinak? Nikam nejezdit, nebo s sebou vozit krabici léků na všechno až do jejich osmnácti?

Vím, že je to nesmysl. Takové věci se prostě dějí… ale mému spánku to nepomáhá.

Tak to ne, už toho mám takhle dost, běží mi hlavou a po čtvrté hodině se zvedám z postele. Natáhnu džínové šortky a tílko a pošeptám spícímu muži, že jdu ven. Cosi zamumlá a já vyrážím. Ven. Na pláž.

První pohled na ztemnělou pláž mi prozradí, že jsem udělala dobře. Nad zavřenými plážovými slunečníky se rozprostírá regulérně fialová obloha. Tělo mi zalije vděčnost, radost a vědomí toho, že od teď už bude vše v pořádku. Obě dcery budou v pořádku.

Meditační pohádky

Sundávám sandály a užívám si chladivý dotek písku. Obkrouží mě vítr a na pažích mi naskočí husí kůže. Je tak příjemné cítit po horkých dnech trochu ranního chladu. Mám pocit, jak kdyby mě opět probudil k životu.

Kráčím mezi prázdnými lehátky vstříc moři, slunci a nově nabité lehkosti. S úžasem sleduji odliv a vydávám se do míst, kam bych se ve dne pěšky nedostala. Temně fialová slábne a mění se přes načervenalou do různých odstínů oranžové.

Díky zatažené obloze slunce přímo nevidím, ale cítím jeho sílu, novotu a moc přinést do života změny každému, kdo to dovolí.

A změny přicházejí…

Po šesté se vracím zpět do hotelu. Sbalím si věci na cestu do Rimini, kam jsem se chystala na místní trh, cappuccino a také procházku po městě. Pošeptám stále spícímu manželovi, že jedu a za pár minut už dorážím na zastávku autobusu.

Za necelou půlhodinu jsem na místě. Okamžitě se mi vybaví vzpomínky z návštěvy tohoto města před třemi roky. Ztichlými a stále ještě příjemně chladnými ulicemi se vydávám vstříc historickému centru. Mapu téměř nepotřebuji. Mám čas. Nechávám se unášet prázdnými italskými uličkami a také vůní cappuccina. Vybírám si kavárničku na Piazza Tre Martiri, jednom z historických náměstí a objednávám si cappuccino a cornetto. Kafe běžně nepiju, ale u italského cappuccina dělám už pár let výjimku. Těžko říct proč. 😀

Usedám k miniaturnímu stolečku s výhledem na celé náměstí. Sleduji první návštěvníky kavárny, trhovce rozkládající své stánky a v pomalém, lenivém tempu upíjím a nasávám italštinu všemi buňkami svého těla.

Po snídani se vydávám do dalších částí krásného Rimini. Na trhu vybírám několik kousků do svého šatníku a před polednem unikám největšímu vedru a davům turistů zpět do hotelu.

Obavy, vinu a stres nechávám za sebou. A s nadšením vstupuji do druhé poloviny dovolené. ♡

Meditační pohádky

Zuzana Řebíková
Hraju si se slovy. S jejich barvami a vůněmi. S emocemi, které vyvolávají. Skládám je tak, jak ke mně přicházejí. Mé psaní, tvorba, poselství pro vás >> Více informací o mně si přečtěte tady >>

Články, pohádky, inspirace

do vaší e-mailové schránky

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Meditační pohádka „Maminčiny šaty“
  • Nejnovější články
  • Články, pohádky, inspirace do vaší e-mailové schránky
  • Kategorie
  • Meditační pohádky na Instagramu